Každý dospělý hráč v sobě nosí své dětství, které mu dalo téměř vše, co umí a čím je. Za rozhodující životní etapu tréninku a výchovy považuji období do konce žákovského věku. Velice podnětná v této etapě je herní všestrannost. Naopak záměrný trénink obecné pohybové všestrannosti hernímu zdokonalování přispívá sporadicky. Promarnění mládí nefunkčním tréninkem je nenahraditelnou ztrátou. Specializace je bránou k výkonnosti, všestrannost ke zdraví.
Příklad minulosti
Tradičními znaky českého hokeje vždy byly nápadité kombinace a tvořivá hra. Soupeře jsme zdolávali chytrostí, spoluprací a individualitami. Zdá se, že současní koučové na tuto tradici zapomněli. Není sporu, že dnešní výkonnost se výrazně posunula. Nicméně o výsledcích stále stejně jako v minulosti rozhodují individuality a způsob jejich výchovy. Obecným znakem koučů mládeže minulosti byla vlídná nezištná a obětavá práce. Koučové byli fanatici, kteří dětem zprostředkovávali šťastné mládí. Trénink i výkon dříve stejně jako dnes byl dynamickou složitostí. Ačkoliv teorie sportovního tréninku prakticky neexistovala, trenéři odváděli skvělou práci. Bylo to tím, že se opírali o selský rozum a přirozeně činnou podstatu hry. Pod pojmeme přirozenost si představovali spontánní herní aktivitu, využívající „kouzla hry“. Tento emocionální zázrak jim sám o sobě pomáhal rozvíjet herní rozum, motivovat mysl dětí, učit dovednosti, zvyšovat kondici, vést k samostatnosti s zpevňovat psychickou odolnost. Děti se vždy rády učily a stále se učí „opičením“ a pozorováním. Ve skupině – týmovém tréninku jsou si sami sobě názornými příklady. Spousta malých i velkých tréninkových i soutěžních příběhů podněcovala dětskou fantazii, chápání herního děje a hráčského předvídání. Z dětí se tak postupně stávali hráči. Tomu napomáhalo, i že jejich koučové byli tolerantní k jejich chybování. Cestou pokusu a omylu tak děti získávaly zkušenosti přirozenou cestou. Takto se až do dorosteneckého věku trénovalo plošně.
V tréninku a při učení děti dostávaly rámcové instrukce, nikoliv návody k řešení problémů. Výsledkem této spontánní činnosti byla pevná víra v sama sebe založená na emocionalitě. Prožívání bylo podporované chtěním, dychtivostí, sebeaktualizací a fascinací herní činnosti. Toto sebeuvědomované okouzlení hrou bylo markantním protikladem současného instruktivního učení.
V průběhu 80. let minulého století vznikla teorie sportovního tréninku. Šmahem koučové dostávali nové a pro svoji práci velmi užitečné informace. Tato teorie obohacovala kouče rozumově, sémanticky a prakticky více než 20 let. Trénink tak získal pevnější rámec organizovanosti a cílených intervencí. Nicméně vazba na projev přirozenosti učení nebyla přerušena. S odstupem a s posunem vědomostí si dovoluji říci, že se jednalo o prvotinu mediačního koučování. Způsob tohoto koučinku spolu s akcentem na herní všestrannost vychovával výrazné individuality, špičkové hráče a také dělníky ledu. Obecně mohu říci, že hráč minulosti s potěšením četl hru soupeře, respektive díval se do jeho hlavy a nesnášel, když ho soupeř přečetl, tj. díval se do jeho hlavy.
Praxe současnosti
Náturu hráčství zosobňují afektivní (emoce a city) jednání a vysoká dovednostní kompetence. Emoce ovládají myšlení, dovednosti i pohyb. Emoce tak jsou jak v mozku, tak i v těle hráče. Jednání jedince usměrňuje nejenom soupeř, ale i spoluhráči. Oproti soupeři má hráč vždy opačné cíle. Tajemství tohoto dovednostního a mentálního konfliktu rozplétá vědomá i nevědomá mechanika mozku. Hráč, respektive jeho mozek, má k dispozici otevřenou volbu individuálního či kooperativního jednání. Mentálním požadavkem hráčství je chápání herního děje, předvídání jeho vývoje, fantazie a klamání završené změnou rozhodnutí. Zkušeností hráč dojde k poznání, že skutečnost může měnit nejenom on se spoluhráči, ale i soupeř. V každé „hře“ je možnost více než skutečnost. Realita soupeření je proto vždy jiná, než vypadá a než by si hráč sám přál. Tato okolnost vyvolává emoce, rozčeřování pocitů, radost i zklamání. Každý herní souboj vyžaduje vysokou míru dovedností a psychickou odolnost. Úhelným kamenem hráčství je rozhodování a klamání. Rozhodování může mít vědomé i nevědomé – emoční i racionální pozadí aktivace. Překážky mohou být snadno čitelné, automaticky překonávané, vzorcová řešené předvídatelná a v akci instinktivně tj. nevědomě zdolávaná. V tomto smyslu každá dílčí reakce má zcela jiné neuronální pořadí než akce. Ve frmolu herního dění emoce předbíhají rozum a hráč se rozhoduje emocionálně. Mozek ví s předstihem, co udělá a teprve potom si to mozek tj. hráč uvědomí. Emočně či rozumově hráč svůj problém buď vyřeší, v útoku posune, v obraně odsune do bezpečí. Rysem hráčské nátury je vůle po sebeaktualizaci. Jedná se o bezprostřední pociťování svého JÁ – sama sebe. Říká se tomu sebeuvědomování. Hloubka sebeuvědomování jedince vtahuje do aktivního soupeření. Každou sebeaktualizaci může podnítit i utlumit prostředí. Z tohoto hlediska je prostředí třeba chápat v širším kontextu. Nejedná se pouze o trénink, učení a herní praxi, ale i o organizaci soutěží, přestupní řád, materiální podmínky a kvalitu koučování a výchovy. Současný kouč mládeže víceméně pracuje na týmu, nikoliv na jedinci a na jeho herním profilu. Koučink mládeže v žádném případě nemůže být rutinou. Jedná se o velice náročnou pedagogickou činnost. Návodné učení či mediační komunikace vyžadují průběžné sebevzdělávání s láskou k učení. Prostředí, které toleruje, aby kouč přišel do šatny pár minut před tréninkem a po tréninku rychle běžel pracovat „na jiném stavu“, nemůže být úrodné.
Koučování mládeže musí podléhat objektivnímu hodnocení. Na místo, aby trenéři byli tlačeni i vtaženi do otevřené diskuse tematizované současným poznáním a globálními změnami, ve školeních jim předkládáme hromadu zbytečností a nesmyslných informací. Výsledkem je, že řeší-li kouč v praxi odborné problémy, zjistí, že se vlastně skoro pořádně nic nenaučil. Důsledkem je ztráta prestiže v systému školení a důvěry ve školitele. Dnešní koučové si trenérskou licenci platí pouze proto, že ten papír potřebují. Dalším velkým problémem soudobých koučů je způsob jejich komunikace. V hokeji mládeže nikdy nebylo tolik hlasitého poučování, příkazových instrukcí, metodického nácviku a grafického znázorňování konkrétních způsobů řešení a bohužel i vulgarismů. Papouškováním myšlenek kouče ještě z žádného jedince neudělalo sebevědomou individualitu. Zdůrazňuji, že herní výkon se nemůže obejít bez emocionální složky, tu do hlavy dětí nelze „nalejt“ rozumovým trychtýřem. Pakliže si koučové myslí, že ano, není divu, proč na místo individualit produkujeme nesebevědomé a scénářové jedince. Tento fakt potvrzuje výkonnost soudobých juniorů. Každý rok jich je přibližně 700 až 800 v akci, z nichž myslím asi 1/3 vždy v této kategorii končí. Tito hoši po 15letém plánovaném a celoročně chápaném a metodizovaném tréninku vedeném licencovanými kouči se naučili to málo, co nám na prahu dospělosti předvádějí.
Jedno staré anglické přísloví říká: Bůh pomůže těm, kteří si sami sobě dokáží pomoci. Abychom si dokázali sami sobě pomoci, potřebujeme k tomu zanícené kouče, mající přehled nejenom co se děje „v hokejovém světě“, ale především na poli poznání.
Trénink a herní výkon je něco, co se těžko poznává. Lze-li zkušenostmi něco přece poznat, je problémem to ostatním sdělit. V příštím článku se to něco, co jsem po 70letém praktickém experimentu prožil, pokusím zasadit do rámce současného vědění a poukázat na to, co stále platí a co se změnilo.
